Evropské mezinárodní právo soukromé | Právnická fakulta (2023)

Autoři:

• Veronika Hradilová
• Klára Svobodová

1. Podstata mezinárodního práva soukromého

Pro charakteristiku mezinárodního práva soukromého a pro vymezení jeho předmětu je rozhodná řada skutečností. Předmětem mezinárodního práva soukromého jsou občanskoprávní vztahy scizím, tedy mezinárodním prvkem. Tyto vztahy soukromého práva se liší tím, že přesahují svým významem hranice určitého státu, protože vněkterém svém prvku mají vztah kzahraničí a tím se dostávají do vztahu kjinému státu. Označujeme je jako „soukromoprávní vztahy (poměry) smezinárodním popř. zahraničním nebo cizím prvkem“.¹

Přítomnost cizího prvku vprávním vztahu vzniká zpravidla vdůsledku toho, že

• subjekty nebo některý ze subjektů daného vztahu má vztah kcizímu státu, nebo
• objekt právního vztahu je vcizině, nebo
• určité právní skutečnosti, které zakládají vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, nastaly vcizině.

Každý vztah smezinárodním prvkem považujeme za mezinárodní vtom smyslu, že tento vztah překračuje hranice jednoho suverénního státu a vstupuje do oblasti, vníž se projevuje zákonodárství nejméně dvou států.

Mezinárodní prvek ve společenském vztahu upravovaném právem může být definován:

• čistě fakticky, tj. teritoriálně (např. lokalizace věci vcizině), nebo
• podle kritérií personální povahy (např. cizí státní občanství či domicil některého ze subjektů daného vztahu).

Při definici cizího prvku je správné vycházet jak zkritérií teritoriální povahy, tak izkritérií personální povahy, přičemž některý zjeho elementů se musí dotýkat nejméně dvou právních řádů.

1.1 Pojem mezinárodní právo soukromé

Mezinárodní právo soukromé se všeobecně definuje jako „soubor právních norem, které výlučně upravují soukromoprávní vztahy (to znamená vztahy práva občanského, obchodního, rodinného a pracovního) smezinárodním prvkem, včetně právních norem upravujících postup soudů a jiných orgánů a účastníků, případně ijiných osob, a vztahy mezi nimi vznikající vřízení oobčanskoprávních věcech, vněmž je obsažen mezinárodní prvek“.²

Mezinárodní právo soukromé je zvláštním odvětvím právního řádu. Právní úprava soukromoprávních vztahů smezinárodním prvkem je záležitostí každého státu. Každý stát má tedy své vlastní mezinárodní právo soukromé.

Mezinárodní právo soukromé se vobecné rovině zabývá třemi základními otázkami vpřípadech řešení sporů smezinárodním prvkem:

1. Volbou práva. Vpřípadě soukromoprávního poměru spřítomností mezinárodního prvku obsahuje poměr vztah ke dvěma nebo kvíce státům, tj. kjejich právním řádům, a cílem je určit, který ztěchto dotčených právních řádů se má pro daný právní vztah použít.
2. Pravomocí soudu. Rozumí se tím, který soud má oprávnění rozhodnout ovzniklém právním sporu.
3. Uznáním a výkonem cizích soudních rozhodnutí. Spočívá vtom, zda je možno přiznat cizímu soudnímu rozhodnutí tytéž právní účinky jako rozhodnutí tuzemskému.

1.2 Postavení mezinárodního práva soukromého vsystému práva

Mezinárodní právo soukromé je samostatným, zvláštním odvětvím právního řádu. Právní úprava soukromoprávních vztahů smezinárodním prvkem je záležitostí každého státu. Tyto vztahy se musí řídit právním řádem některého státu. Nelze používat mezinárodního práva veřejného, neboť to upravuje vztahy mezi státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva. Každý stát má své vlastní mezinárodní právo soukromé.

Státy se liší vtom, zda mají mezinárodní právo soukromé zahrnuto do samostatného právního aktu, respektive zákona. Typickým příkladem je Česká republika a její zákon omezinárodním právu soukromém a procesním. Na druhé straně odlišným případem jsou státy, jejichž mezinárodní právo soukromé je součástí občanského zákoníku. Příkladem je Francie, kde jsou vCode Civil vztahy smezinárodním prvkem zahrnuty do jednotlivých částí bez koncentrace vjedné samostatné hlavě. Za extrémní případ lze považovat Spojené státy americké, kde neexistuje jednotná kodifikace mezinárodního práva soukromého (výjimkou je stát Louisiana).

V souvislosti spostavením mezinárodního práva soukromého rozlišujeme dvě hlavní názorové skupiny. Na jedné straně převládají názory, že mezinárodní právo soukromé je vkaždém státu samostatné a že na světě existuje tolik mezinárodních práv soukromých, kolik je států („nacionální“ směr). Většina těchto názorů zaujímá kritické stanovisko ke směru druhému, který vyvozuje, že mezinárodní právo soukromé je součástí mezinárodního práva veřejného („universální“, resp. „ internacionální“ směr).

„Nacionalismus“ bez výhrad tvrdí, že mezinárodní právo soukromé je součástí vnitrostátního, národního práva. Základem takového názoru je přesvědčení opodstatné odlišnosti mezinárodního práva soukromého a mezinárodního práva veřejného. Stoupenci této doktríny argumentují, že mezinárodní smlouva vdůsledku transformace nabývá své vnitrostátní platnosti teprve na základě rozhodnutí vnitrostátního zákonodárce a že ityto normy musí být transformovány do vnitrostátního práva.

„Universalismus“ zastává názor, že mezinárodní právo soukromé je součástí mezinárodního práva veřejného. Vychází zdomnělé nadstátní povahy mezinárodního práva, jemuž přisuzuje úlohu rozhraničovat navzájem zákonodárnou kompetenci jednotlivých států a tím ivnitrostátní právní řády. Mezinárodní právo soukromé je odvozeno ztěchto nadstátních norem mezinárodního práva, stává se jejich provedením a je považováno za součást mezinárodního práva veřejného.

2. Prameny mezinárodního práva soukromého

Z hlediska původu lze prameny mezinárodního práva soukromého dělit na normy vnitrostátního původu, mezinárodního původu a komunitárního původu.

2.1 Normy vnitrostátního původu

Základním pramenem českého mezinárodního práva soukromého je zákon č. 97/1963 Sb., omezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS) ve znění novel. Účelem zákona je stanovit, jakým právním řádem se budou řídit soukromoprávní vztahy obsahující mezinárodní prvek. Vrámci závazků vyplývajících znašeho členství vES jsou posledními novelami zařazeny do ZMPS ustanovení reagující na provedení směrnic či nařízení.

Vedle této úpravy nalezneme dílčí ustanovení reagující na mezinárodní prvek zejména vnásledujících normách:

• zákon č. 216/1994 Sb., orozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů
• zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
• zákon č. 94/1963 Sb., zákon orodině
• zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový
• zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• zákon č. 182/2006 Sb., oúpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon)

2.2 Normy mezinárodního původu

Významným pramenem mezinárodního práva soukromého jsou mezinárodní smlouvy. Pokud jsou mezinárodní smlouvy součástí českého právního řádu, je povinností soudce znát jejich obsah a jsou dostupné stejně jako normy vnitrostátního původu. Mezinárodní úprava sjednocuje přístup soudů knakládání správem, tj. unifikace kolizních norem a unifikace procesních norem. Unifikací kolizních norem lze označit soustavnou činnost vedoucí kvytvoření jednotné úpravy kolizních norem na půdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého, jejímž členem je také Česká republika.

Mezinárodní smlouvy rozlišujeme:

1. Mezinárodní smlouvy dvoustranné. Ktakovýmto smlouvám se řadí zejména smlouvy oprávní pomoci voblasti civilní a trestní spolupráce mezi dvěma státy, dále také např. smlouvy ozacházení sinvesticemi a ochraně investic.
2. Mezinárodní smlouvy mnohostranné. Jedná se omezinárodní smlouvy týkající právní pomoci a uznání a výkonu soudních rozhodnutí, unifikace kolizní iunifikace hmotné, unifikace rozhodčího řízení, smlouvy zoblasti ochrany autorských a průmyslových práv apod.

2.3 Normy komunitárního původu³

Vstupem České republiky do Evropské unie nabývá na významnosti úprava mezinárodního práva soukromého vrámci práva Evropských společenství. Amsterdamskou smlouvou byl položen základ pro komunitarizaci mezinárodního práva soukromého a tyto otázky jsou poté upraveny vjednotlivých komunitárních nástrojích. Vtéto souvislosti mluvíme oevropském mezinárodním právu soukromém, resp. evropském justičním prostoru ve věcech civilních.

Normy komunitárního původu jsou obsaženy vnásledujících pramenech.

1. Primární právo. Základem pravomoci orgánů ES vytvářet normy voblasti procesní a mezinárodního práva soukromého tvoří normy obsažené včláncích 61, 65 a 68 Smlouvy ozaložení Evropských společenství. Otázky mezinárodního práva soukromého a procesního jsou po vstupu Amsterdamské smlouvy vplatnost upraveny komunitárních nástrojích sekundárního práva– nařízení a směrnice.
2. Sekundární právo– nařízení a směrnice. Jedná se především onásledující předpisy:
   • Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 opříslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí vobčanských a obchodních věcech (Brusel I)
   • Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 opříslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a ozrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Brusel IIbis)
   • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 odoručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních včlenských státech a ozrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000
   • Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 ospolupráci soudů členských států při dokazování vobčanských nebo obchodních věcech
   • Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 oúpadkovém řízení
   • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky
   • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení oevropském platebním rozkazu
   • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení odrobných nárocích
   • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 oprávu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)
   • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 oprávu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)
   • Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 opříslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a ospolupráci ve věcech vyživovacích povinností
   Právní vztahy, do kterých zasahují směrnice, jsou rozmanité a zasahují oblast spotřebitelských smluv, pojistných smluv, ochrany vysílaných pracovníků, ochrany spotřebitele při uzavírání distančních smluv apod.
3. Subsidiární mezinárodní smlouvy. Jedná se smlouvy vyhrazené jen pro členy Evropských společenství, které měly význam pro unifikaci mezinárodního práva soukromého. Za zmínku stojí především:
   • Úmluva oprávu rozhodném pro závazky ze smluv (Římská úmluva)
   • Úmluva opříslušnosti soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (Bruselská úmluva)

   Zatímco Bruselská úmluva se dnes již prakticky nepoužije, protože byla nahrazena nařízením Brusel I, Římská úmluva je zatím stále používána. Poté, co se stane účinné nařízení Řím I, ji však čeká podobný osud jako Bruselskou úmluvu. Na tomto místě je nutné zmínit imezinárodní smlouvy uzavřené mezi ES a Dánskem. Dánsko zaujímá specifické postavení voblasti civilní spolupráce vsoudních věcech, které se neúčastní a výše uvedená nařízení se na něj nevztahují. Některé oblasti soudní spolupráce se však na Dánsko přece jen vztahují, a to prostřednictvím mezinárodních smluv:

   • Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím opříslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí vobčanských a obchodních věcech
   • Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím odoručování soudních a mimosoudních písemností vobčanských a obchodních věcech

3. Metody mezinárodního práva soukromého

3.1 Kolizní metoda a kolizní normy

Funkcí kolizních norem je provádět výběr práva. Kolizní norma určuje, který zdotčených právních řádů se použije pro soukromoprávní vztah smezinárodním prvkem. Kolizní norma se omezuje jen na to, že podle určitých hledisek určí právní řád některého státu, jehož věcnými normami se právní vztah řídí. Kolizní norma tak upravuje právní vztah nepřímo.

Kolizní norma neobsahuje věcnou úpravu, nestanoví práva a povinnosti účastníků právního poměru. Ke kolizní normě nelze přistupovat izolovaně, ale ve spojení svěcnými normami, na které odkazuje. Kolizní norma vytváří společně svěcnou normou, na kterou odkazuje, pravidlo chování.

Kolizní normy mají svou specifickou strukturu, skládají se z:

1. rozsahu– ten vymezuje rozsah vztahů, na který kolizní norma dopadá,
2. navázání– ten pomocí tzv. hraničního určovatele provádí propojení vztahu správním řádem.

Pro ukázku uvedeme následující příklad kolizní normy obsažené v§ 5 zákona omezinárodním právu soukromém (ZMPS): „Věcná práva kvěcem movitým inemovitým se řídí právem státu, kde věc je.“ Rozborem dojdeme knásledujícímu řešení: rozsahem je věcná práva kvěcem movitým inemovitým, navázáním řídí se právem státu, kde věc je a hraničním určovatelem místo polohy věci.

Hraniční určovatel je skutečnost, kterou využívá kolizní norma kprovázání právního vztahu správem určitého státu. Může jít opolohu věci, místo určitého jednání, místo odeslání věci apod. Voblasti mezinárodního práva soukromého se pro vymezení hraničního určovatele využívají zažité latinské výrazy: lex patriae (právo státní příslušnosti), lex domicilii (právo místa pobytu), lex rei sitae (právo polohy věci), lex electa (právo zvolené stranami, volba práva), lex causae (právní řád, kterým se řídí určitý právní vztah), lex loci delicti (právo místa deliktního jednání), lex fori (právo místa sídla rozhodujícího orgánu) apod.

Výběr rozhodného práva pomocí kolizních norem (kolizní metoda) je předpokladem pro zachování zákonnosti a právní jistoty účastníků. Pro tento výběr je příznačné, že při něm nezáleží na obsahu hmotněprávních norem, kterých bude použito. Tuzemské a cizí právo jsou si rovny. Náprava možných nepříznivých důsledků použití cizího práva se uplatní až po provedení výběru rozhodného práva na základě výhrady veřejného pořádku.

3.1.1 Jiné způsoby výběru rozhodného práva

Kolizní metoda klade důraz na otázku, které normy mají upravovat určitý soukromoprávní vztah smezinárodním prvkem. Tento přístup je příznačný pro kontinentální právní myšlení, které má vztah kabstrakcím. Na druhé straně je možno připustit ipřístup, který klade důraz na otázku, jak určitý soukromoprávní vztah smezinárodním prvkem je podle těch, či oněch hmotněprávních norem přicházejících vúvahu věcně upraven. Tento přístup spragmatickým sklonem myšlení je typický pro angloamerickou právní oblast.

Abstraktně myslící kontinentální právníci používají běžně při výkonu své praktické činnosti pragmatický přístup. Typickým případem je advokát, kterému je svěřen případ smezinárodním prvkem. Advokát bude postupovat pragmaticky, aby výsledek byl co nejpříznivější pro klienta, a proto argumentaci přizpůsobí tomu, aby dosáhl použití právních norem, které ktakovému nejpříznivějšímu výsledku povedou.

Soustředění se na hmotněprávní normy a jejich obsah uangloamerických právníků vede ktomu, že se jejich analýzou vyhledává iurčení prostorové oblasti jejich použití. Ztoho vyplývá, že není potřeba zvláštních pravidel pro výběr práva. Výběrem práva se rozumí výběr mezi právními normami (rule selection) na rozdíl od výběru mezi právními řády (jurisdiction selection), jak jej chápe kolizní metoda.

3.1.2 Výběr rozhodného práva bez pevných pravidel

Tento přístup reprezentuje tzv. teorie místního práva (local law theory), která se zříká obvyklých kolizních norem a směřuje kpoužití tuzemského práva.

Tento přístup pro výběr rozhodného práva odmítá stanoviska, která při určení rozhodného práva vyhledávají analýzou hmotněprávních norem prostorovou oblast aplikace. Tato teorie přihlíží kobsahu hmotněprávních norem a vede kpřednostnímu použití tuzemského práva.

3.1.3 Výběr rozhodného práva přihlížející kobsahu dotčených právních řádů

Podle tohoto přístupu se před výběrem rozhodných norem bere vúvahu obsah právních norem. Kolizní metodě je vytýkáno ignorování obsahu hmotněprávních norem a výsledku, kterého se dospěje na základě použití kolizní normy. Tato koncepce mluví o„mechanicky slepých“ kolizních normách. Proto odmítá používání kolizních norem.

Požaduje-li se, aby soud použil právo cizího státu, které se liší od jeho práva lex fori, má soudce zjistit cíle vyjádřené vpříslušných normách a okolnosti, za kterých je pro příslušný stát rozumné prosazovat svůj zájem na aplikaci norem sledujících tyto cíle (tzv. „governmental interest analysis“). Zjistí-li soudce, že jen jeden stát má takový zájem, použije se jeho práva. Jde otzv. nepravý, falešný konflikt (false conflict). Zjistí-li zjevný střet mezi zájmy dvou států, jedná se otzv. pravý konflikt (true conflict), a pokud je jedním ze zainteresovaných států stát fóra, tak soudce použije právo lex fori. Vpřípadě, že se jedná orozpor mezi zájmy dvou cizích států, nebývá závěr jednoznačný. Někdy se doporučuje použít lex fori, a zároveň také pravidel, která vedou klepšímu uspořádání vztahu a více odpovídají zájmům společnosti. Není-li žádný stát zainteresován, má se použít právo fóra; při tomto způsobu je zjevné zvýhodňování práva lex fori.

3.1.4 Přednostní používání tuzemského práva (legis fori)

Přístup, jenž by úplně odmítal použít za určitých podmínek cizího práva, by znamenal zacházet se soukromoprávními vztahy smezinárodním prvkem vždy stejně jako se vztahy vnitrostátními. To znamená, že by se na vztahy smezinárodním prvkem použilo výhradně tuzemské právo lex fori.

3.2 Metoda přímá a přímé normy

Přímá metoda upravuje přímo svými normami práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Norma přímá je druhem hmotné normy. Předmětem její úpravy jsou– na rozdíl od norem občanského, obchodního či pracovního práva– soukromoprávní vztahy smezinárodním prvkem.

Pro metodu přímou je charakteristická úprava soukromoprávních vztahů smezinárodním prvkem, normy přímé se používají přímo bez předchozího použití a odkazu kolizní normy a takové normy přímo upravují práva a povinnosti účastníků vztahu.

Pramenem norem přímých jsou mezinárodní smlouvy. Hovoří se také osjednoceném právu či sjednocených normách. Nejvýznamnějším nástrojem přímé úpravy je Úmluva OSN osmlouvách omezinárodní koupi zboží zroku 1980.

3.3 Tzv. věcné normy mezinárodního práva soukromého

Věcné normy mezinárodního práva soukromého obsahují přímou úpravu práv a povinností účastníků právního vztahu (hmotněprávní normy), jsou určeny pro oblast soukromoprávních vztahů smezinárodním prvkem a aplikují se pouze tehdy, jestliže kolizní norma odkáže na české právo. Na rozdíl od norem kolizních věcné normy přímo obsahují úpravu práv a povinností účastníků právního vztahu. Od norem přímých se liší tím, že jsou aplikovány jen na základě použití kolizního postupu.

Příkladem těchto norem jsou ustanovení § 729-755 obchodního zákoníku, která se aplikují jen tehdy, kdy kolizní norma odkáže na české právo.

4. Historie mezinárodního práva soukromého vEvropě a vUSA

Ke vzniku mezinárodního práva soukromého musí existovat určité podmínky ve společenských vztazích. Patří knim existence různých státních a podobných útvarů, rozdíly mezi jejich právními řády, styky mezi jejich příslušníky nebo osobami vnich žijícími a vzájemné uznávání určité rovnosti právních řádů těchto útvarů.

Mezinárodní právo soukromé zaznamenalo odlišný vývoj na evropském kontinentě a vangloamerickém common law.

4.1 Období starověku

Ve starověku se nesetkáváme srozvinutými pravidly mezinárodního práva soukromého. VŘecku měly jednotlivé obce podobné právo a vystačilo se spoužitím legis fori.

V římském státě se pro vztahy mezi Římany a cizinci vytvářely včinnosti peregrinského praetora zvláštní soubory norem, tzv. ius gentium, které se vztahovaly na závazkové vztahy. Ius gentium bylo určeno pro úpravu vztahů mezi Římany a cizinci, a mezi cizinci navzájem. Toto právo je podle dnešní terminologie určeno výhradně pro hmotněprávní úpravu soukromoprávních poměrů smezinárodním prvkem. Toto právo se aplikovalo bez dalšího, kolizní otázka ohledně určení rozhodného práva se vůbec nekladla. Ve věcech, které ius gentium neupravovalo, jako je např. právo rodinné a dědické, se podle záznamů římských právníků postupovalo podle práva vlasti příslušné osoby.

Po pádu Římské říše se vdůsledku posilování feudálních poměrů obyvatelstvo kmenů smísilo vjednotné obyvatelstvo a právo převládajícího kmene se stalo místním právem na daném území. Rozvíjela se města jako samostatné útvary a vytvářela si vlastní právo, které se postupně kodifikovalo. Tyto zákony vydávané městy se označují jako statuta.

4.2 Italská škola– statutární teorie

Severní Itálie se považuje za kolébku moderního mezinárodního práva soukromého. Města byla centrem tehdejšího mezinárodního obchodu. Srostoucími styky mezi příslušníky severoitalských měst vznikaly právní spory mezi nimi, a proto se vpraxi kladly otázky, kterého práva se má na právní vztah použít, protože statuty jednotlivých měst se lišily. Aplikuje se učení právních vědců, tzv. glosátorů, že vpřípadě vzniku sporu se aplikuje právo soudu (lex fori).

Souvisle se otázkami mezinárodního práva soukromého zabývali a za zakladatele vědy omezinárodním právu soukromém se pokládají nástupci glosátorů, tzv. komentátoři, jejichž působení spadá do 14. století.

K nejvýznamnějším patří Bartolus de Saxoferrato a Baldus de Ubaldis. Bartolus je pro vývoj kolizního práva významný tím, že používal pro otázky formy a obsahu smlouvy práva místa jejího uzavření a pro následky porušení smlouvy práva místa plnění. Místo uzavření smlouvy považoval za místo zrození smlouvy, právo tohoto místa lze tedy považovat za lex originis smlouvy.

Baldus rozlišoval statuty do tří skupin: statuty týkající se osob (statuta personalia), statuty týkající se věcí (statuta realia) a statuty týkající se úkonů (statuta mixta).

Baldovo třídění statutů má význam pro utváření mezinárodního práva soukromého a jeho teorii po celá staletí. Za základ řešení problematiky kolizních otázek přijímají Baldovi nástupci právní předpis, tzv. statut, jehož obsah a povahu zkoumají. Snaží se utřídit hmotněprávní normy do určitých kategorií. Pro každou kategorii stanoví oblast jejího uplatnění, použití. Protože se tak klade důraz na obsah statutů, nazývá se tento postup statutární teorie.

4.3 Nizozemská škola 17. století– teorie teritoriality a mezinárodní zdvořilosti

Mezníkem ve vývoji mezinárodního práva byl Vestfálský mír vroce 1648. Vmezinárodním právu soukromém se to projevuje vučení zdůrazňujícím zásadu teritoriality a vučení omezinárodní zdvořilosti.

Podle principu teritoriality platí zákony každého státu jen uvnitř hranic tohoto státu a zavazují všechny jeho obyvatele. Za obyvatelé státu se považují všechny osoby, jež se zdržují na území státu, a to ať trvale či přechodně.

Učení mezinárodní zdvořilosti říká, že suverénní státy jednají zdvořile tak, že přiznávají cizím zákonům, které zásadně platí jen vpříslušném cizím státě, působnost ivdruhém státě, avšak jen za předpokladu, že se nedotýkají svrchované moci jeho státu.

Teorii teritoriality a mezinárodní zdvořilosti přejímá angloamerická doktrína, na kterou má značný vliv nizozemská škola 17. a 18 století, kjejímž představitelům se řadí Paul Voet, Johannes Voet a Ulrich Huber. Hlavní myšlenkou nizozemské školy je neexistence povinnosti aplikovat cizí právní řád. Na druhé straně však mezinárodní zdvořilost požaduje, aby se vzájmu mezinárodních styků za určitých předpokladů používalo norem cizího práva. Každý stát by měl tedy uvážit, vjakém rozsahu uzná působnost cizích zákonů na půdě svých soudů.

4.4 Angloamerická doktrína 1. poloviny 19. století

První zmínka otzv. angloamerické doktríně se objevuje v1. polovině 19. století. Za nejznámějšího představitele se považuje Joseph Story. Podle jeho teorie má stát aplikovat na svém území jen své vlastní zákony, tato myšlenka je převzata ze zásady teritoriality. Na druhé straně se vjeho doktríně objevuje učení omezinárodní zdvořilosti (comity of nations) a připouští vurčitých případech zdůvodu mezinárodní zdvořilosti aplikovat icizí právní řád. Toto pojetí nazýváme „učení onabytých právech“ (vested rights). Stát má povinnost chránit práva, kterých bylo nabyto vcizině vsouladu scizím právním řádem. Soudce neaplikuje cizí právo, ale poskytuje ochranu subjektivním právům, jež byla řádně získána na základě cizího práva. Soudy tedy zásadně nemají pohlížet na normy cizích států jako na právo, ale jako na skutkové okolnosti, které jsou podmínkou pro získání subjektivního práva.

4.5 Německá škola 19. století– překonání statutární teorie

Velký obrat nastává vEvropě vpolovině 19. století a je spojeno se jmény Carl Georg von Wächter a Friedrich Carl von Savigny.

C. G. von Wächter odmítá statutární teorii. Podle jeho pojetí má soudce zásadně rozhodovat podle práva svého státu. Soudce se má řídit pouze výslovnými normami mezinárodního práva soukromého svého státu, jinak má hledat rozhodnutí kolizní otázky ve smyslu těch právních norem platných vjeho státě, které se vztahují na řešený právní poměr (má zhmotného práva vytvářet mezinárodní právo soukromé). Pokud nemůže surčitostí vyvodit rozhodnutí zhmotněprávních norem svého státu, má ivtěchto pochybnostech použít práva svého státu. Tato koncepce není tedy příznivá pro použití zahraničního práva.

C. von Savigny vychází ztoho, že základem mezinárodního práva soukromého není zdvořilost, ale existence „mezinárodního právního společenství“. Zásadou pro řešení kolizních otázek má být vůle stran. Nebyla-li určena vůle stran jak uspořádat spor, je třeba hledat pro každý právní poměr jeho „sídlo“. Uzávazkových právních vztahů spatřuje Savigny sídlo vmístě, kde má být závazek splněn; uprávních poměrů týkajících se věcí nemovitých, imovitých vmístě, kde věci jsou; uprávních poměrů osobních vmístě domicilu osoby.

Trvalá zásluha Wächtera a Savignyho spočívá vpřekonání základního pojetí statutární teorie. Statutární teorie vycházela zprávního předpisu, statutu, pro který vymezovala rozsah použití. Odlišný trend sledujeme vsoučasném mezinárodním právu soukromém, které soustředí svou pozornost prvotně na právní vztah a vyhledává pro něj vhodný použitelný právní řád.

4.7 Nové směry vevropském myšlení 20. století

Ve 20. století se objevují názory, které opouštějí význam obecných zásad pro řešení kolizních problémů a prosazují se názory spragmatickým přístupem křešení kolizní problematiky. Vevropských zemích se objevuje trend nacionalismu, kdy na úrovni jednotlivých států vznikají národní kodexy mezinárodního práva soukromého. Vedle těchto tendencí se prosazuje internacionalizace mezinárodního práva soukromého na půdě mezinárodních organizací jako je Haagská konference mezinárodního práva soukromého a UNIDROIT. Zde se vyvíjí mezinárodní úpravy sjednocující, resp. unifikující kolizní, hmotněprávní a procesní normy vsoukromoprávních vztazích smezinárodním prvkem. Vedle toho se na půdě Evropských společenství objevuje evropské mezinárodní právo soukromé jako prostředek komunitarizace mezinárodního práva soukromého na regionální úrovni.

4.8 Tendence vnauce 20. století vUSA

Po průkopníkovi mezinárodního práva soukromého J. Storyho přináší americké právo množství doktrín a přístupů křešení kolizněprávní problematiky. Pod vlivem novějších doktrín převládá vUSA pragmatický přístup křešení konkrétních kolizních případů. Americké kolizní právo zažilo ve 20. století svou revoluci a představuje ho vsoučasné době více než 10 doktrín a přístupů.

V případě vedení sporu vUSA nadále přetrvává zásada, že se nepoužívá cizího práva, na které odkazuje kolizní norma, zúřední povinnosti, a ani zúřední povinnosti se nezjišťuje jeho obsah. Kpoužití cizího práva se přikročí jen na návrh strany, která musí prokázat jeho obsah. Neprokáže-li se obsah cizího práva odchylný od práva státu soudu, vychází se zdomněnky, že cizí právo je stejné jako lex fori.

Hledání vhodného aplikovatelného práva vede americké soudce ksubjektivnímu příklonu klegis fori zdůvodu menší znalosti cizího práva, a že najít právo, které vede knejvhodnějšímu uspořádání vztahu, je někdy velmi obtížné. Novější doktríny se přiklánějí kpružnějšímu posuzování kolizně právních otázek, takže je dán větší prostor pro soudní uvážení.

Je třeba upozornit na to, že vUSA svýjimkou státu Louisiana není mezinárodní právo soukromé kodifikováno. Kolizních otázek se týkají některé zvláštní předpisy. Značný vliv na americkou soudní praxi mají soudní precedenty. VAmerican Law Institute byly vypracovány soukromé, právně nezávazné kodifikace mezinárodního práva soukromého, tzv. „Restatements of the Law of the Conflict of Laws“.